Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Pondělí 29.4.
Robert
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Byl kdysi dávno docela švanda poslouchat jako ALTERN–8 s „ACTIV–8“ a techno utkané hardcore hudlané na housle hardcore spořivého mládí: GILBERT KEITH CHESTERTON
Autor: mystikus (Stálý) - publikováno 27.1.2015 (13:19:24)

GILBERT  KEITH   CHESTERTON

 

    29.5.1874   LONDON        ۞     14.6.1936     BEACONSFIELD

 

 

C.K. CHESTERTON měl jako testosteron nebývale přímý vliv na českou literaturu. A to nikoli svým výstavním dílem, ale především tím, jak působil na Charlese Chapka, Káju Čapka, a jeho výbojnou generaci. Napsal tisíce novinových sloupků, desítky mikrovlásenkových povídek, makrochuchvalce v chumáči zadělaných kokonů vět a slovních přirovnání spředených do románů, mikroveršů, makrobiotických poživačných životopisů, úvah a esejů. Byl tak hřmotně plodný, že mu to kritici prostě pokaždé zazlívali, ale nikdy nepsal pro výdělky, nýbrž proto, že ho to bavilo se ukázat na veřejnosti každé ráno. Psaní byl vlastně způsob jeho elitářské existence. Proslul jako mistr zábavného paradoxu, což je podle něho pravda oděná do protikladu, ale nechtěl se tak předvádět a zdát se interesantní pro londýnské paničky. Prostě takový byl a i jeho život byl založen na takových výmluvných paradoxech. Celý život se potloukal po Londýně (když se přestěhoval do vlastního pohodlí v Beaconsfieldu, byla to sice větší vesnička, leč postupem času ji spolkla roztahovačná aglomerace Londýna), a přece neustále informoval čtivě a čitelně o krásách a výhodách spatřovaných ve venkovském příbytku, stejně tak se nikdy nestal vojákem, už pro svou nemožnou neohrabanost a nepraktičnost, a přece psal hojně o válkách a vojácích. Nebo studoval uměleckou kreslířskou školu, ačkoliv už tehdy bylo jasné, že je v něm mnohem více literárního a myslitelského střívka. Nikdy se nechtěl starat o politiku, a přece jeho první vystoupení v tisku náleželo zrovna politice – v burské válce na sklonku devatenáctého století se jednoznačně stavěl na stranu domorodého těžce zkoušeného a zkroušeného obyvatelstva, kteréžto podle něj vedlo spravedlivý boj proti nenechavým kolonizátorům.

 

Je třeba připomínat, že jako dítě Chesterson nikterak nápadně nevynikal. Mluvit se učil až ve třech letech a číst a psát až v osmi. Když s ním maminka byla u lékaře, vyšlo najevo, že má největší a nejcitlivější mozek, jaký doktůrek jaktěživ viděl, z čehož usuzoval, že Gilbert je buď génius, nebo devastován jako idiot. Ve škole byl také těkavý a v předmětech, které ho dováděly do stádia skepse, vykazoval značné nedostatky. Ani ve sportu jim to jako dítě nijak nenatřel, protože školnímu sportu prostě neholdoval, věnoval se jen krátkým a nenáročným procházkám. Tak své tělo zatěžoval příliš kulišácky a ekonomicky šetrně, pokud ovšem nebereme v potaz jídlo ani pití. Zvlášť v pití neznal kolik za jeden den se má a musí – on stihl za den vycucat několik lahví vody, vína (téměř nepil tvrdý chlast) a ještě nepočítaně šálků čaje a kávy. Takže není divu, že ve svých čtyřiceti letech ochořel tak dramaticky na srdeční komoru (srdce prý bylo nepatrné na tak objemné tělo), že jen zázrakem se vyhnul hrobníkovi s jeho lopatou.

 

Snad to všechno dohromady působilo, že odmítl jít na univerzitu a stal se novinářem. Měl v sobě patrně kus hereckého nadání, stejně jako kazatelského, věšteckého a víc řečnického, které uplatnil jako předseda debatního kroužku. Když se narodil jeho o pět let mladší bratr Cecil, uvítal ho slovy, že napříště bude mít o posluchače a diváky postaráno – hrál mimo jiné loutkové divadlo. A mnohem později dosvědčila i jeho žena, že s bratrem debatovali a hádali se o pointu kliďánko i několik hodin denně. Tomu se říká naučená i poučná lekce demokratického uvažování. To bylo zkrátka výborné cvičení, jak se vyjadřovat přesně a jazykově výstižně, jak argumentovat naostro se znalostmi a pohotovostí. A patrně už tehdy zábavnou formou bohatou na humor.

 

Na rozhraní devatenáctiletého a dvacátého století převládal v umělecké branži pocit zoufalství a beznaděje, a tyto depresivní postoje velmi silně Chestertona ovlivňovaly. Potýkal se tak s nevírou a agnosticismem, ačkoliv byl přísně zapřisáhlým unitářem a později členem anglikánské církve bratrstva kočičí pracky. A byla to nakonec draze vykoupená víra, která mu vnukla radostný optimismus do žil, který se pak tak mohutně projevoval ve všem, co vykonával, říkal i psal, až do konce jeho dní. A jistě nebylo pro něho snadné zachovat si ho v nejrůznějších životních situacích, ať už privátních nebo veřejných. Přijímal svět jako nejbarevnější dobrodružství na dvorku, i když vyznával podle vlastního svědectví věci, které jsou ve své podstatě tak nerozumné, jak jen možno. Jsou to víra, láska a naděje. Láska znamená, že člověk odpouští i neodpustitelné přečiny, naděje je doufat, i když jsou věci beznadějné a víra znamená věřit neuvěřitelnému Osmému divu světa zrovna za vašimi zády. Ale lze to vysvětlit i jinak: láska je schopnost nebo ochota hájit to, o čem víme, že je nehajitelné, naděje je zůstat nezkažené mysli i v okolnostech, o nichž víme, že jsou pro dobrou mysl zoufalé, a víra je jistota o něčem, co nemůžeme výslovně dokázat, ale co tak nějak cítíme z éteru.

 

Mnoho lidí dnes překvapuje fakt, že se Chesterton uplatnil na samém začátku své spisovatelské dráhy jako básník. Na jedné straně jsme ho totiž znali jako bravurního vypravěče detektivek, jejichž hlavním protagonistou je malý, tlustý fotr Brown (jehož předobrazem byl O´Connor, který působil jako farář v Beaconsfieldu, a jenž Chestertona uváděl při jeho konverzi do katolické církve), s kulatým a nevýrazným zjevem jako knedlík, s očima prázdnýma jako Severní moře a s ošuntělým paraplíčkem, které mu neustále vypadávalo na zem. Už právě fakt, že člověk, který vypadá tak nemohoucně a budí soucit, je schopen nejen vypátrat vraha nebo násilníka po posledním přepadení, ale přivést je mnohdy na správnou cestu (připomeňme si alespoň Flambeaua, který štípne stříbrné příbory v povídce Divný krok, je nejen vrátí na původní místo, ale stane se Brownovým pomocníkem; něco podobného jsme četli i v Hugových Bídnících) dokládá jednoznačně Chestertonovo přesvědčení, že síla vyvěrá z něčeho odlišného, než jsme po pravdě ochotni přiznat. Především z pokory a vnitřní jistoty o pravdě. Ta pravda u otce Browna není ovšem něco abstraktního, ale je to znalost lidského nitra, odkud lze vyvozovat sled myšlenek a činů člověka. Detektivní metoda otce Browna je tedy zcela protikladná metodě Sherlocka Holmese spatřovaného na Baker Street. Zatímco Holmes vychází z detailního pozorování všech viditelných i neviditelných stop a dokáže je uspořádat ve snadno orientačně pochopitelnou vazbu, takže čtenářka se neustále přesvědčuje o jeho zázračných dedukčních schopnostech, pracuje otec Brown s něčím tak vágním, proměnlivým a nepostižitelným, jako je lidská duše, mysl a srdce. Právě proto se v těchto zdánlivě okrajových příhodách a v literárním ranku, který je sice nejoblíbenější, ale u literární kritiky je vesměs brán na lehkou váhu, ukazuje jako nejslibnější demokrat. Ne tím, že se jakoby sklání i k tomu nejméně zběhlému čtenáři, ale že tu i prakticky projevuje svou náklonnost k prostým lidem. Chesterton totiž bytostně nesnášel rozpor mezi teorií a praxí, proto také celý život polemizoval s názory a tvorbou od G.B. Shawa, o němž napsal životopisnou beletrii již v roce 1909. I když si ho vážil jako břitkého filozofa, tvrdil o něm, že je jako Venuše Milóská, pohledné torzo, to právě, protože mu chybí lidský cit. A to měl Chesterton v záměru napravit – a nebojte se to zdůraznit – že zápletky jeho detektivních podobenství jsou vlastně kritikou moderního zapšklého světa, který si často tak málo dovede vážit obyčejných lidí. K tomu se sluší jen přiznat, že je Chesterton dával do kupy průběžně víc než dvacet let. První soubor vyšel pod názvem Nevinnost pantáty Browna už v roce 1911, pak následovaly další neméně úspěšné sbírky – Moudrost pantáty Browna, 1914, Nedůvěra pantáty Browna, 1926, Tajemství pantáty Browna, 1927, a konečně Skandál pantáty Browna, 1935. I když je v každém tom detektivním pamfletu samozřejmě žádoucí vyslídit kriminálníka a dobrat se motivace zločinu, vyplývá z nich i jiné významné poznání: že u něho každý člověk, i když páchal zlo, zároveň věděl, že existuje dobro a právo jako protiváha ke zlu. Nejde tu tedy jen o luštění šarády, hádanky, nejde tu o hru na kočku a na myš, ale i o morální a mravní imperativ. Chesterton ovšem není žádný mravokárce, tak to prostě cítí u srdce a vypravuje s odlehčenou metodou. Tato jedna stránka jeho literární tvorby je u nás dnes dostatečně povědomá. Zato jeho životopisné publikace, literárně kritické práce, polemiky a především jeho eseje a úvahy, které ve svém souhrnu tvoří mnohem větší celek, jsou našim dnešním hladovějícím čtenářům odepřeny.

 

A přitom to jsou vesměs knihy, které jsou pro poznání Chestertonovy filozofie, tedy jeho názorů na pulsující vesmír, v němž je stejně důležitá planeta jako postel (jak si kdo ustele, tak si také 7 dní v týdnu také lehne, jelikož všechny velké i zanedbatelné věci jsou u něho pozoruhodné a tvoří svět jako celek), tvrdím vám, že knihy nejvýznamnější. Kupodivu se to týká i jeho životopisných monografií, z nichž do češtiny byla přeložena jen kniha o G. B. Shawovi ovšem nikoli po osvobození od fašismu, takže je prakticky nedotknutelná v tom, jak je vzácně nesehnatelná. Chesterton napsal knihu o básníku R. Browningovi (1903), Charlesi Dickensovi (1906), Stevensonovi (1919), Chaucerovi (1932), ne proto, aby popsal jejich život a slušně pulsující dílo, aby je systematicky rozebral na padrť a každou malou součástku z velkého puzzle okomentoval, ale aby polemizoval s jejich vyslovenými myšlenkami, idejemi, které ho provokovaly, ať už svou jednostranností nebo nepravostí. Přes tuto nesystematičnost mu velmi brzy nabízela birminghamská univerzita svůj flek učitele, ale Chesterton zdvořile řekl, najděte si pro to jinačího dobrodince. Byl si až příliš vědom toho, že není schopen uvést přesnou chronologii faktů do lajny, která ho zajímají spíš jen jako odrazový můstek k vlastnímu přemýšlení, nápadům a souvislostí docela neliterárních. Jiskřivost ducha však Chesterton prokázal především tam, kde ukazuje na kacířské názory svých literárních souputníků (kacířské jsou především tím, že si dovolují být odlišné od názorů dlouhého, hlavně širokého a sem tam i bystrozrakého G. K. Chestertona, představte si to…). Má totiž neobyčejnou schopnost obracet je jako omeletu z jedné strany na druhou, ba velmi často je posuzuje ze čtyř světových stran.

 

https://www.youtube.com/watch?v=7eALuoNBsTk

 

A je evidentní, že i zde dosahuje vrcholu svého posuzování, skotačivé nápaditosti a paradoxního vyjádření u věcí běžných a všedních jako žloutek plus bílek pod skořápkou zárodku života, kam sklouzává jakoby náhodou a nechtěně, tedy nenápadně. Jestliže přisuzuje spisovateli H. Bellockovi výrok, že by se stejně nerad loučil někdy s myšlenkou vlastnictví jako se svým chrupem, bílým tesákem, který nezná černý kaz, je to pro nás metafora naprosto jasná, ale jen teoreticky vzato, protože prakticky sice přicházíme o chrup věkem a nešetrným používáním, ale k vlastnictví nemáme konkrétní vztah – vlastnictví náleželo státu, bylo pro nás tedy snad irelevantní. Něco jiného je ovšem tvrzení, že každý má svou pravdu, což je v jádru pragmatická filozofie, jak ji Chesterton blahořečil. Abychom vám to mohli osvětlit na příkladu, uveďme delší citát z Heretiků: Dejme tomu, že na ulici dojde k velikému rozruchu pro pouliční svítilnu, kterou chce mnoho vlivných osůbek strhnout dolů. Je tázán o radu šedě oděný mnich… který začne rozmontovávat pointu suchopárnou manýrou scholastiků: „Uvažujme nejprve, bratři, o ceně světla. Je-li světlo samo o sobě k něčemu dobré…“ V tu chvíli je dosti pochopitelně sražen na kolena. Všichni lidé se vrhají co nejrychleji ke svítilně, v deseti minutách je svítilna jako Bastila dobyta a všichni si navzájem gratulují ke své nestředověké praktice a praktičnosti. V dalším sledu však už věci nefungují tak snadno. Někteří lidé strhli svítilnu proto, že chtěli zavést elektrické světýlko; jiní protože potřebovali staré železo; někteří chtěli mít tmu, poněvadž jejich skutky byly hanebné. Některým se zdálo, že to byla nedostatečná svítilna, jiným, že to byla příliš veliká svítilna; někteří se do toho vmontovali, protože chtěli poničit městský majetek; jiní proto, že chtěli rozbít, ať to bylo cokoli. A tak se rozpoutá ve tmě bitka a nikdo neví, na kom přistane jeho facka, jeho pracka, jeho dělovka. A tak se postupně, dnes nebo zítra nebo pozítří, dojde opět k přesvědčení, že nakonec měl ten mnich pravdu, a že všechno závisí na tom, jaká je filozofie světla. Jenže o čem jsme mohli debatovat pod plynovou lampou, o tom teď musíme dokončit debatu po tmě.

 

Myslím, že v této ukázce se zrcadlí jako v kapičce vody způsob Chestertonova myšlení i vyjadřování. Velmi často jsou ovšem výroky nad souvislostmi věcí a jejich paradoxností mnohem vtipnější, ale neodrážejí zase v celé mnohotvárnosti Chestertonův názor, který je základem jeho nahlížení na všechny záležitosti, velké i malé, tohoto světa, ale také jeho schopnosti je vlastně objevovat. Objevovat zároveň velikost v maličkosti, krásu v detailu pofiderní ošklivosti, smysl v nesmyslnosti, rozum v nerozumnosti, pravděpodobnost v nepravděpodobnosti, užitečnost v neužitečnosti a tak bychom tu mohli dál a dál rozumovat. Všechny tyto objevy svědčí o nezdolnosti jeho ducha, kterého provokuje kdeco, kus křídy, kapsa, paraple proti dešti, loutkové divadlo nebo lokomotiva, stejně jako unáhlené sliby chyby, zbožňování dětí, vlastenectví, ale také dobrodružnost domácností, škola pro pokrytce nebo o panství hmyzu a desítky a tisíce dalších vědních oborů. Chesterton je vydal v několika souborech – Co je špatného na světě, 1910, česky 1925, Ohromné maličkosti, 1909, česky naposledy 1976, kdy se narodila do světa moje ohromná maličkost, tedy přesněji: kdy vyšly společně s Obranami. Domnívejte se také, že všechny ty drobounké úvahy, mikro eseje a mikro vlákenka novinových sloupků by stála za nové vydání, kdy bychom mohli ocenit bez předpojatosti k jeho víře a pragmatismu nejen jeho pozorovací schopnosti, filozofickou hloubku, vtip, ironii, ale i nemálo sebeironie. A také radost, neboť ta je „důvodem naší existence – mísí se s každým naším dechem a je zastoupena třeba díky sladkému ovoci v každém šálku podávaného čaje o páté odpolední.“

 

O Chestertonovi se často psalo jako o vyrostlém nemotorném děcku, které mělo rádo hračky a libovalo si v pohádkách. Měl děti velmi velmi velmi mile rád a velice po vlastních dětech v koutku velké duše toužil. Jenomže jeho drahá polovička Frances – byla to prý jediná žena v jeho životě a prožil s ní 35 sexem a erotickou náruživostí napráskanej život, nemohla děti přivést na svět. Snad tím víc Chesterton povolil uzdičku dětské zvídavosti a touze po VŠUDE univerzálně přítomných zázracích: „I ta nejklidnější lidská bytost sedící v tom nejtišším domečku zatouží občas úplně pošetile po možném i nemožném; najednou ji napadne, jestli snad z čajníku znenadání nepokape med či mořská voda, jestli budík nebude ukazovat všechny časy světa současně, jestli svíčka nebude čoudit zeleně či rudě, zdali dveře nevedou místo na londýnskou ulici k jezeru nebo na brambořiště.“ Pro Chestertona už sám fakt narození je největší dobrodružství a důkaz, že zázrak nikdy nespí. Neboť v té chvíli vkročíme do nádherné a překvapením překypující oblasti pasti. Vstupujeme do světa, který je nevykalkulovaný, který má své vlastní roztodivné zákony. A vstupujíce do family non Kelly, vstupujeme do pohádky. Doma v rodině si dítě, ale i dospělý člověk může počínat tak v nocturně frivolně svobodně jako nikde jinde, tady se nemusí pitomě podřizovat podezřelým pravidlům s železnou pravidelností a nekouzlícím konvencím velkého světa, jak moc velkého? Připomíná malé království, které je ve stavu velmi podobném zdobné nezlobné anarchii. „Náš otec a matka na nás číhají v záloze a zaskočí nás jak lupiči vejlupkové z houští. Náš strýc je překvapením. Naše teta je, vyjádřeno krásným obecným rčením, bleskem z čistajasna.“ Pro Chestertona není důležitý jen romantický příběh koloběh nebo román na pokračování to be continued zrovna v tom nejpikantnějším záměru a záběru, který prožívá capart hned ve chvíli, kdy je vhozen do rodiny, aby plaval a učil se napodobovat. Rodina je hřiště pro svobodu projevu, ale také prostředím, kde je nezbytné omezení. Chestertonova představa světa je založena na faktech, na jejich vzájemných protikladech a proměnách a ve své podstatě se podobá kaleidoskopu, jaký neodmítnete a dobrovolně neodtrhnete od svých očiček. Stačí jím drobátko pohnout, aby se celý obrazec překupil a vytvořil tak novou esenci tvarů, barev, i když základní stavební materiál zůstal přísně stejný.

 

Mnoho čtenářů a kritiků vytýkalo Chestertonovi, že píše a mluví (nezapomínejme, že Chesterton podnikal poučná přednášková turné, především po Americe, jako několik desítek let před ním také Charles Dickens) o vážných věcech nevážně, s humorem na srdci. Na to odpovídal: „O jakých věcech se dají vypravovat vtipy, ne-li o vážných? Je docela zbytečné mluvit o neuctivém žertování. Každé žertování je neuctivé už svou proklatou povahou v tom smyslu, že to musí být náhlé uvědomění, že něco, co se pokládá za velebné, není nakonec zcela tak velebné. A lidé nasekají víc vtipů na poldy bratry v akci než na papeže bratříčka na trůnu ne proto, že poldové jsou lehkovážnějším námětem ke vtipkování, nýbrž naopak protože policisté jsou vážnějším námětem než výkonný a výkonnostní papež, ať se na mne ten Francesco nezlobí. – Nejsem to já a není to ani zvláštní sorta žurnalistů nebo vtipálků, kdo seká vtipy jako turecký med na věci, které jsou nesmírně důležité; je to celé lidské pokolení. – Lidé vždycky mluví vážně a slavnostně a se svrchovanou pečlivostí o věcech, které nejsou důležitý zlatý důlek k posouvání vědy jako zlaťáků z leva na pravo, ale naopak mají tendence vždycky klábosit lehkovážně o věcech, které jsou velmi velmi důležité. Lidé rozmlouvají dlouhé hodiny, tváříce se jako sněm kardinálů, o věcech, jako je golf a složitý odpal do jamky nebo tabák nebo vesty nebo houkačky stranické politické příslušnosti. Ale všechny nejvážnější a nejstrašnější věci na světě jsou nejstaršími náměty vtipů – jako veselka s tou pravou partií s plnou parádou nebo oběšení z nedostatku humoru v ten osudný, tedy pravý čas.“

 

Vtipkování ovšem podle Chestertona není opakem vážnosti, ale opakem nevtipnosti, suchopárné soustavy excelově řazených šelem šašků a oparů na hubě sucharů. Je přesvědčen, že způsob, jak se člověk o věcech tohoto světa vyzná a vyslovuje, není otázkou pohnutek k lepšímu a mravního stavu, ale instinktivně živeného jazyka a vyjadřování té a té které pointy nahlas. Když mu duchovní nemohli odpustit, že si dělá šprťouchlata z náboženství ve jménu náboj ženství, a bere boží jméno nadarmo nebo na dluh, odporoval jim, neboť „vychutnávat nějakého předmětu pozorovacího nadarmo znamená vychutnat si ho jen bez užitku. Vtip však může být nesmírně spolehlivý kamarád, užitečný ulehčovač napjaté situace dusna.“ Chesterton dokládá jak umí, že právě nabubřelá vážnost „zatarasí cestu v každé sféře závratné moderní a zábavní činnosti“. Vždyť podle jeho mínění, pokud v člověku není kus zastoupeného humoristy, je jen kusým žvástem člověčiny v kožichu, v lidské kůži. Bezpochyby byl schopen se posmívat i sám sobě, když na to přišlo stran jeho evidentního neumětelství. Uveďme několik příkladů s uculením od ucha k uchu. Jeden se týká telegramu, který Chesterton vyslal své ženě ťuky ťuk tady Tvůj milostný epesní datel na kůru stromů těší se k Tobě domů: „Jsem v Liverpoolu. Kde Tě mám očekávat?“ A druhý se týče historky, kterou vybalil jeho kámoš: Stáli spolu v hotelu a na dotaz zvědavce, jestli mají jet výtahem nebo se trmácet pěšky po schodech, Chesterton odpověděl: „Až přijde moje žena, tak to rozhodně rozhodne!“

 

A nakonec bychom mohli uvést svědectví dvou velevážených Čechů, kteří Chestertona viděli jednat a nestydět se za to osobně. V knize Podoby o něm Adolf Hoffmeister napsal: „Jak jsem vešel dál, začal se za stolem, neznámo odkud, zvedat ohromný obr, tlustokožec tlustoprd, kterého tu bylo tak plno, jako kdybyste nacpali velkou zralou hrušku do sklenice s vodou. Měl jsem pocit, že vstane-li docela, vytlačí všechen vzduch z komůrky a mne s sebou. Má neučesané delší háro, které se mu nějak legračně vlní a knotí na uších, a tlusté packy rozuměj i dlaně. Směje se dobráckým a mazaným smíchem a člověk si pamatuje jen tu mezeru mezi zuby a malá žoviálně k dialogu se neostýchající očka.“ A druhé svědectví pro nás trefně zaznamenal Kája Čapek: „Byl velmi vykrmený bejk, přesto i velmi rozpačitý a velmi živý elegán: ohromné těleso s dětskými kudrnami, mušketýrskými kníry a bohémskou mašlí pod celou soustavou brad a podbradků. A přece tato rozložitá tělesnost bestie jaksi odpovídala neobyčejnému a subtilnímu duchu dobráka, který ji až po tyto dny tak vydatně oživoval: duchu zároveň hravému a rytířskému, nezbednému a nesmírně moudrému, duchu básníka, humoristy, polemika, filozofa, fantasty a hluboce věřícího bojovného katolíka v sílu pravdy nad poodhalovanou lží a ukrývanou falší s nenávistí… Jeho nevyčerpatelná paradoxie tkvěla v tom, že vyslovoval myšlenky téměř samozřejmé; že vešel a z plna hrdla velebil věci, které náleží mezi pět švestek obyčejného lidského života, jako je domov, víra, demokracie, řád a důvěra. Byl to skotačící pan filozof, který metal kozelce ze samé radosti, že má co dělat s pravdou a vážností nesmírně nesmrtelné člověčiny v huňatém zábalu. Nesnažil se mít víc rozumu nebo vidět věci jinak, než „obyčejný, pivo srkající Anglán do sebe“. Nemluvil jako ponurý kazatel, nýbrž jako vesele věřící ovce, kterou šije optimismus, kašparovská nezbednost i gargantuovská kyprost, ušitá pěkně na míru v butiku samotné přírody.“

 

 

 

https://www.youtube.com/watch?v=zGDKVcBXqdQ

 

Joey B. Ellis & Tynetta Have „Go For It“ FM 7

 

 

 

Víte, kdo má šarm, pro který má slabost celá planeta?

vibruje ta silueta, někdy s ní cloumá stud, někdy je to parádní koketa

vždycky moje proprieta, riskuje ta, testuje ta testosteron u gurmeta

pirueta, nestůňe ta, pandemii přetrhne pěkně vejpůl odvěká odveta

má pověst zázračných doplňků od skeleta, povlečení ustele ta,

vždycky moje proprieta, legrační gravitační pohon vysvitne až k slunci ghetta

milá sympatická současná pyramida v přání umí charismatická i bez korzeta

sexy pistolnice vybavená lovecká krotitelka půvabně mysticky chutná jako amulet a omeleta

zajdu k Míše ještě blíže do její chýše a mám trému, tiká tam tak tiše v břiše

pak se spolu vzdálíme od klišé, švýcarskou cukrovinkou navodíme přívětivě hříšek

je nádherná její milá sympatická přesila jak na moři při úplňku admirálská flotila

mohu s ní počítat na vlnách funky, které mi zjemnila, aby zábrany na dlouho ztratila

takže mohu dodat: konečně u jedné, kdy nemá šanci mozkovitá šroubovaná absurdita

kam vkročí, je z ní paf každý trochu lepší talent a pak i celková komunita

tahle by mi odpustila, z nároků slevila, že nechci naráz příliš od ní jako Hun Attila

humanisticky můj postřeh trefila, a ještě další rozměr s další prima hláškou obohatila

v naději na zítřky se neukvapila, labyrinty snění budou bez utopie, aby nezabloudila

 

 

Miláčku, na CD s dobrým jablkem, které si na bodlinách odnesl ježek, jsem Ti nakupil toto:

 

CHAD JAY – Chad Beat No. 2 (1987)

DEF LA DESH – Feel The Rhythm (Hip Hop Mix) (1991)

DIGITAL UNDERGROUND – Kiss You Back (On The Jazz Tip Remix) (1991)

DIGITAL UNDERGROUND – Hip Hop Doll (1989)

DE LA SOUL – Talkin´ Bout Hey Love (1991)

KISS AMC – Let Off (Sanny X 1989 D.M.C. Remix)

ICE MC – Easy (Dub Reprise) (1990)

ICE MC – Easy (Acapella) (1990)

ROZALLA – Everybody´s Free (Free Memba Mix) (1991)

ROZALLA – Are You Ready To Fly? (Garage Mix) (1991)

Summer Vibes created by DIMITRI – DMC 1990

MILLI VANILLI – Girl You Know It´s True (Sanny X 1988 D.M.C. Remix)

WESTBAM feat. DOROTHEA BREIK – Painted World (1988)

MIXERS GETTIN´ WICKED (megamixed by The Commission) (1990)

TASMIN ARCHER – Sleeping Satellite (Fitz Mix) (1992)

 

 

IAM: „1 PEU TROP COURT“ (TROCHU PŘÍLIŠ KRÁTKÉ)

 

Bratr původem od moře

Shurik'N metající hvězdice od Samuraie

probouzí pocity z Noumene

vibrace vyprovokované fenoménem

kouzelným, poetickým, tělesným dotekem,

Lingvistické pohlazení, tón mé hudby

závan mělčiny na jemné pleti

zaráží se o má záda

tiše tančí, touha noci

Melodické vzdechy, nasycená blaženost

hladké, sami ve tmě, chtějí, abychom je vyzkoušeli

oči přivřené, rty pootevřené

světlo luny oknem pokoje

nás nechává hádat čisté formy jako ambra

úsvit přichází, ještě jeden den přijde

do pokoje, v němž zůstanou jen vzpomínky

 

…trochu příliš krátké

 

Anděl spánku, vesmírný Chang-Ti

pobídne sáně do sedmého nebe

zve na cestu, bez lží, bez přetvářky

skočte dovnitř, mám jeden lístek zdarma

a jestli pochybujete,

já hraju a zabydluju se mezi peklem a rájem a vámi

vždy, když nastane tento okamžik,

slyším stejnou hudbu a stejný refrén.

(ženský hlas)

Já jsem melodie, ne parodie,

a noty života vyvolávají vaše myšlenky

den po dni, mé sametové doteky

probouzí vaše smysly tisícem cest lásky

Pročpak si myslíte, že B-Love je taková, jaká je?

Je pravda, mohu přinést

spoustu sentimentu, ale čekám toho tolik

muži milují vždy příliš krátce

(mužské hlasy dva naráz)

Krátce? Slyšel jsem dobře?

Trávím veškerý svůj čas posloucháním této melodie

Která tryská ze srdce, je upřímná,

aby ženy už nemilovaly tak krátce

 

…trochu příliš krátce

 

Ach, nejsem něžný, mé jméno je Chill

a jsem dealer, to jsou mé soukromé služby dívkám

elegantní zprostředkovatel přivolávající závrať,

jež Tě odnese do oblak nebo Ti dovolí ponořit se celá do vody

přemýšlivý, ospalý, sobecký nebo plný elánu

vzdechy se vznášejí ve větru

sílí zvuk, který vychází a pocity

chvění Tě pomalu pohlcují

ničím nerozbiji

zvláštní stav, do něhož jsem Tě uložil

Slibuji Ti cestu

až do středu souhvězdí Skopce

přetvořím Tvoji exkluzivní duši pod hvězdnou oblohou

a vezmu Tě na vandr po Mléčné dráze

v rytmu jisté písničky den po dni

(ženský hlas)

Můžeš mě ujistit, že to nebude příliš krátké?

(mužský hlas)

No jasně, protože já poručím nebi

a slunci, aby námi nechali jednu noc navíc

nezůstanu hluchým ke Tvým prosbám

a Ty pochopíš, že to není příliš krátké

 

…trochu příliš krátké

 

https://www.youtube.com/watch?v=xZt134dSSkU

 



Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je tři + devět ? 

  
  Napsat autorovi (Stálý)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter